Krevní tlak a jeho měření

Měření krevního tlaku je nedílnou součástí preventivní prohlídky i ambulantního ošetření u praktického lékaře. Provádí se v ordinaci u sedícího pacienta po desetiminutovém uklidnění, při prvním vyšetření na obou pažích, při opakovaném měření na paži, na níž byla naměřena vyšší hodnota.

Nejpoužívanějším a zároveň nejpřesnějším přístrojem k měření tlaku je rtuťový tonometr. Lékař umístí jeho nafukovací manžetu na paži do výše srdce a nafoukne tlakem, který převýší tlak v cévě natolik, že se uzavře. Současně fonendoskopem v loketní jamce naslouchá, při jakém tlaku se proud krve obnoví, objeví se specifické ozvy a při jakém tlaku se proud krve opět stabilizuje. Alternativou jsou digitální automatické a poloautomatické tonometry, kterými si pacient může tlak měřit doma a lékaři poté předložit záznam denních měření.

Ambulantní meření tlaku je možné tzv. Holterovým přístrojem. Pacientovi je k pasu připevněn malý automatický tlakoměr a manžeta na paži. Přístroj měří v pravidelných intervalech krevní tlak nafukováním manžety v průběhu jednoho dne, lékař pak záznam vyhodnotí. Používá se pro upřesnění diagnózy hypertenze.

Hodnoty krevního tlaku

Hodnoty zjištěné měřením se označují dvěma čísly. Vyšší hodnotu tlaku nazýváme systolický tlak, nižší diastolický. Za optimální jsou považovány hodnoty 120-129/80-90 mm Hg.

Aktuální hodnota tlaku krve je ovlivňována řadou vlivů – fyzickou zátěží, psychickými faktory, vykazuje také celodenní kolísání. Pro správnou diagnostiku je potřeba sledovat tlak pacienta dlouhodobě měřením v přibližně stejnou dobu. U třetiny pacientů se vyskytuje tzv. syndrom bílého pláště, psychicky podmíněná hypertenze – podvědomým strachem, obavami pacienta. Vyskytuje se pouze při měření v ordinaci lékaře.

Hypotenze

Jako hypotenze se označuje snížený tlak krve, kdy hodnota systolického tlaku je nižší než 100 mm Hg. Její příčinou je pomalejší přizpůsobování cévního systému potřebám organismu, nesprávné užívání léků snižujících tlak nebo život ohrožující stavy.  Při poklesu tlaku krve se snižuje prokrvení mozku, proto se objevují závratě, mžitky před očima až poruchy vědomí. Pokud je snížení krevního tlaku závažné a trvá delší dobu, může dojít i k poruše funkce některých orgánů.

Často se vyskytuje u mladých dívek, není však příznakem nemoci. Jako doprovodný příznak se může objevovat při cukrovce, u alkoholiků, při některých onemocněních mozku – Parkinsonovy choroby, roztroušené sklerózy nebo poruchách endokrinního systému, regulujícího změny krevního tlaku. Doprovází také šokové stavy, např rozsáhlé krvácení, popáleniny, infarkt myokardu, prudkou alergickou reakci aj.

Hypertenze

Hypertenze je naopak zvýšení tlaku krve nad hodnotu 140 mm Hg systolického tlaku a 90 mm Hg diastolického. Jedná se o nejčastější onemocnění kardiovaskulárního systému. Ve většině případů (až 95 %) její přesnou příčinu neznáme, označuje se jako tzv. esenciální hypertenze. Pravděpodobně se jedná o kombinaci genetických predispozic a faktorů vnějšího prostředí, jako je zvýšený příjem soli, obezita, alkohol, nedostatek pohybu a stres. U zbylých 5 % je důsledkem jiného onemocnění – ledvin, endokrinních žláz, jedná se tedy o tzv. sekundární hypertenzi.

Hypertenze se často nemusí nijak projevovat a je až náhodně zjištěna při měření tlaku, někdy jsou však přítomny nespecifické příznaky jako bolesti hlavy, poruchy spánku, únava.

Pro léčbu hypertenze jsou nejdůležitější režimová opatření, tj. snížení nadváhy, snížení příjmu soli, omezení alkoholu a kouření. Doporučuje se také pravidelný pohyb, nejlépe 3x týdně půl hodiny rychlé chůze, jízdy na kole, plavání nebo jiných sportů. Farmakologicky léčíme hypertenzi se systolickým tlakem nad 180 mm Hg, nebo diastolickým nad 100 mm Hg, případně u pacientů, kde ani režimová opatření nevedou k poklesu tlaku.

Mezi komplikace neléčené hypertenze patří srdeční selhání, postižení ledvin, očí. V kombinaci s nadváhou, cukrovkou a vysokou hladinou cholesterolu vede k rychlejšímu rozvoji aterosklerózy, u tepen srdce dochází k rozvoji ischemické choroby srdeční, která může vyústit až v infarkt myokardu. Při postižení mozkových tepen k cévní mozkové příhodě. Postiženy jsou i tepny očí a ledvin.